Co dělá s lidmi kolem nás ukázání sebe, se vším, ve své zranitelnosti?
Dnes jsem se vzbudila s takovou představou jak se rozhlížím a všichni kolem mě jsou takové cibule se slupkami a uvnitř jsou takové hravé a zranitelné dítě, které touží po lásce a stále se něčeho boji.
A všichni jej tam máme a to dítě je zakryté slupkami, které postupně přidáváme. Ty slupky nás mají chránit, někdy nás i překvapí, co jsme druhému řekli, že jsme to tak nemysleli, jak to z nás rychle vypadlo. A pak nás to mrzí.
Přitom ta čistá zranitelná část v nás tam je stále, jen je obalená různými přesvědčeními a způsoby chování které jsme se naučili a pak už ani nevíme, co je naše. Často je těžké se dostat i k tomu , co chceme my. Naučili jsme se, co máme chtít.
Co tím chci říct? Dívám se stále více na lidí kolem z této perspektivy, vnímám tu jejich vnitřní zranitelnou část a jen s úžasem a překvapením objevujeme ty slupky, které jsou navrchu a mluví za nás a nejsme to my i u sebe je stále objevují a je to vzrušující cesta.
Všímám si i toho, jak pomáhá se k těm svým slupkám přiznat a když si je najdu, jak je osvobozující ukázat zas další kousek toho svého zranitelného já uvnitř. A mám pocit, že je to nakažlivé, najednou se otevírají i lidé kolem a odhazují své ochranné slupky, jde to postupně, po krůčcích, s odvahou i s obavami a jak se to děje, tak jsme si pak všichni stále blíž.
A neděláme, co se má, ale co každý chceme a nejdeme proti sobě. Hledáme naopak to, co nás spojuje 🙂
Přeji vám krásný sváteční čas 🙂